Komunikace jako důležitá součást léčby

Pravděpodobně každý se už někdy ve svém životě dostal do situace, kdy nevěděl jak dál. O to víc v případě sdělení diagnózy, na kterou ani vy sami nejste připraveni. Jak se s tím vyrovnat a jak o této skutečnosti mluvit se svým blízkým okolím?

Pomáháme ostatním k úsměvu

Jak diagnózu sdělit svému nejbližšímu okolí?

Sdělení diagnózy se nedá žádným způsobem připravit nebo natrénovat. Obzvlášť, pokud se jedná o vaši rodinu, blízké přátele nebo kolegy.

Přestože to není lehké, je důležité to vašemu okolí sdělit. I oni budou potřebovat nějaký čas, aby tuto informaci zpracovali. Zprávy o vašem onemocnění se k nim dostane se zpožděním. Budou tedy stejně jako vy potřebovat čas na to, aby se s nimi vyrovnali. Mohou prožívat šok, strach, frustraci nebo beznaděj (zejména ti nejbližší).

Informaci o vašem zdravotním stavu blízkým poskytne někdy lékař, někdy ji sdělujete vy sami. Proto může být složité najít ta správná slova, jak jim vše oznámit. I vy sami se můžete potýkat s nezpracovanými emocemi a strachem a v tomto stavu je obtížné o nové situaci mluvit s klidem.

Pokuste se moment sdělení vhodně načasovat. Pro každého je ta správná chvíle individuální. Snažte se rozhovor vést v soukromí a klidném prostředí. Blízcí tak budou lépe chápat vaši psychickou nepohodu, podrážděnost a napětí z minulých dnů, kdy jste čekali na výsledky vyšetření.

Je také individuální, komu tyto informace předáváte. Je důležité poskytovat informace tak, jak jste se je dozvěděli od lékaře, kdy znáte odpovědi na nejdůležitější otázky. Můžete si vzít na pomoc lékařskou zprávu, případně si domluvit ještě další schůzku s odborníkem, kde vám, i vašim blízkým, vše znovu vysvětlí a nastíní postup, možnosti a průběh léčby.

Vaši nejbližší budou potřebovat informace nejpodrobnější. Komunikujte o své nemoci i s dětmi (úměrně jejich věku). Děti velmi citlivě vnímají napětí v rodině a nepodložené domněnky mohou způsobit daleko větší škody než negativní zpráva, které rozumí.

Pro zaměstnavatele a kolegy je tato informace důležitá z organizačních důvodů. Obzvlášť v případě, pokud vás čeká pracovní neschopnost, omezení pracovní doby, apod. Kromě toho se při léčbě nejspíš setkáte se situacemi, kdy může být jejich pomoc důležitá.

S příchodem nemoci do vaší rodiny a domácnosti, bude potřeba přeorganizovat obvyklý chod a změnit nastavení priorit.

Lékař je váš přítel, svěřte se mu

Kromě vašich blízkých je tu pro vás i lékař nebo zdravotní sestra. Ptejte se jich na informace, které vás ohledně diagnózy a léčby zajímají. A to i zpětně, pokud vám něco nebylo jasné. Je to důležité a na odpovědi máte nárok.

Komunikací zároveň lékaři dáváte zpětnou vazbu, jak vaše tělo na léčbu reaguje. Máte špatný spánek, nebo na sobě pozorujete fyziologické změny? Nebojte se to s ním sdílet.

Nenechávejte si své pocity pro sebe

Dejte sebe na první místo a buďte k sobě pozorní a laskaví. Léčba bývá často vyčerpávající a náročná a je v pořádku o svých pocitech mluvit. Nebojte se svým blízkým říct, co prožíváte a co vás trápí. Dokáží se na situaci podívat zvenčí a poskytnout vám potřebnou podporu a možná i pomoc.

Doporučení pro blízké nemocného

Cizí prostředí jako nemocnice nemusí mít na nemocného pozitivní vliv. Je to místo, kde je vytržený ze svého světa, od své rodiny a přátel. Proto nemocnému pobyt v nemocnici zpříjemněte a pravidelně ho navštěvujte.

Jak a o čem se mám s nemocným bavit?

Svou návštěvou dokážete nemocného spojit s okolním světem. Připomeňte mu maličkosti, které ho potěší třeba, že každý den vychází slunce, do kin přichází nový film, nebo že se právě hraje fotbalová liga mistrů. Pokud ale nemocný mluvit nechce, nenuťte ho. Všechno má svůj čas a i společné mlčení může být podporou.

Vyhněte se strachu z návštěv. Situace není jednoduchá ani pro nemocného, ani pro vás. Povídejte si o každodenních věcech, které nemocnému chybí nejvíce. Při tom ale nezapomeňte pečovat také o sebe. Dopřejte si kvalitní spánek a soustřeďte se pravidelnou stravu a pohyb. Vyčerpaní nemocnému nebudete moci plně pomáhat.

Řekněte si o pomoc

Nikdo z nás nemůže dopředu říci, jak se v takové situaci zachová, nebo jak ji bude zvládat. Ať už z jakékoliv strany. Je proto naprosto v pořádku požádat o pomoc psychologa nebo psychoterapeuta. Jsou tu od toho, aby vám pomohli.

Pokud ale nevyužijete nemocničních odborníků, rádi vám s výběrem toho pravého pomůžeme. A to včetně osobního sdílení, které jsme posbírali na naší cestě s nemocí.

Prostor k zamyšlení

Pokuste se zamyslet nad tím, zda byste po ukončení léčby nechtěli ve svém životě něco změnit. Někdy může být nemoc prostorem k zastavení a přehodnocení dosavadního života.

Třeba si během přemýšlení uvědomíte, že máte nesplněný sen. Možná jste místo práce v kanceláři chtěli mít svoji vlastní pekárnu, dělat webové stránky, nebo žít na chalupě v horách. Někdy stačí přenastavit žebříček hodnot a život může dostat úplně jiný rozměr.

Jak mluvit s někým, kdo má rakovinu

Po celý rok, každý měsíc a den komunikujeme se svými blízkými, dětmi a kamarády. Když ale někdo v naší blízkosti onemocní rakovinou, je pro nás rozhovor s ním najednou obtížný. Pokud máte podobný pocit, pak jsou následující řádky určeny právě vám.

Pokud dojde na okamžik, kdy nemocný chce téma otevřít, nebo se otevře v rámci rozhovoru s někým jiným, je dobré myslet na následující desatero:

  • Nejste jediný, kdo neví, co v těchto náročných situacích říci. Pokud nejste profesionál (psycholog, proškolený lékař apod.), bude pro vás tento okamžik pravděpodobně náročný. Je to normální a mnoho lidí je na tom stejně.

  • Přesto být schopen hovořit s nemocným o jeho pocitech a myšlenkách, může pomoci jeho tělu a mysli. Vaše snaha tedy má smysl a případná námaha za to stojí.

  • Nechte na nemocném, kolik toho chce říci a jak moc do hloubky chce jít.

  • Už jen to, že ho budete pozorně poslouchat, udělá hodně. Nemusíte se nezbytně detailně vyptávat a „chrlit“ ze sebe doporučení, co by měl nebo neměl dělat.

  • Při rozhovoru s nemocným je dobré se soustředit na něj a na to, jak situaci prožívá a jak ji zvládá. Vyhněte se doptávání se na podrobnosti léčebného procesu apod. Lidé, kteří procházející léčbou, dostávají často mnoho otázek. A mnohdy takových, ze kterých mají pocit, že lidi v jejich okolí například zajímá více “proces léčby“ než oni, jako lidské bytosti.

  • Vybírejte slova pečlivě. Pokud nevíte, co říci, je lepší neříkat nic. Není ostuda, když řeknete: „Nevím, co mám teď říci.“ Můžete být autentičtí a přiznat svoje pocity. Třeba i to, že jste zaskočeni. Případně jen říci: „To je mi líto.“ Nebo „Mohu ti nějak pomoci?“

    • Fráze, které nemocní neradi slyší:

    • „Vím, jak se cítíš.“ – tuto frázi mohou použít snad jen lidé, kteří si prošli stejným onemocněním jako nemocný. Tii jediný to mohou říci s vyšší dávkou jistoty a autentičnosti.
    • „To bude dobré!“ – nemáte žádnou jistotu, že to tak bude.
    • „Musíš bojovat!“ – v této dobře míněné větě je obsaženo mnoho požadavků na nemocného. Být aktivní při vzdorování nemoci může být jistě ku prospěchu. Na druhou stranu, takto podaný „příkaz“ mnohdy nedává možnost pacientovi být ani na okamžik slabý, nejistý a beznadějný. Může se stát, že tím nemocného spíše postavíte do pozice, kdy pro něj bude obtížnější říct si o pomoc ve chvíli, kdy to nejvíce potřebuje. Protože to přece „bojovník“ nedělá.
    • „Kolik času ti zbývá?“ – vůbec nevíte, zda je nemoc až takto vážná. Navíc takto hluboké téma může případně otevřít jen sám nemocný.
    • „Vím přesně, co bys měl dělat!“ – můžete nemocnému nabídnout pomoc, ale nemůžete jeho kroky řídit. Navíc nevíte, jaká je aktuální situace, navržená léčba apod.
  • Pokud máte potřebu dávat nemocnému rady a doporučení, je dobré se ho na to nejdříve zeptat. Tedy například uvést, že máte určitou informaci o tom, co by mu mohlo pomoci, a zeptat se, zda to chce slyšet. Nechte rozhodnutí na něm, přestože to s ním myslíte určitě dobře. Nabídněte mu, že vás může kdykoliv zastavit. Mnoho nemocných slýchává od lidí ve své blízkosti značné množství „zaručených rad a doporučení“, která působí po určité době spíše rušivě. Je na nemocném, zda si je chce poslechnout, či nikoliv.
  • V rozhovoru není třeba spěchat. Spíše je třeba pozorně naslouchat. Nemocný by měl mít pocit, že má vaši plnou pozornost. Potvrdíte mu tím, že vám na něm záleží a že vnímáte případnou závažnost situace.
  • Předposledním bodem je sdílení emocí. Přestože sdílení emocí je součástí lidských vztahů, je třeba myslet i na nemocného a na to, kolik toho unese. Pokud jste jako pomáhající zaplavení vlastními pocity strachu a beznaděje, není ku prospěchu je v plné síle přenášet na nemocného. Přiznejte, že máte strach. Může to být užitečným projevem empatie. Tyto pocity ale nemocnému barvitě nepopisujte. Můžete tím na něj přenést vaši bezmoc. Cítit tyto emoce není nic špatného a k náročným životním situacím patří. Pokud si od nich ale potřebujete ulevit a s někým je sdílet, dobrou volbou může být někdo další, kdo bude dělat oporu vám. Může to být například dobrý přítel nebo odborník (mapa psycho-onkologické péče a on-line poradna).
  • Tématem vašich společných rozhovorů rozhodně nemusí být jen nemoc. A ani by to tak být nemělo. Člověk, který onemocněl rakovinou je stále ten stejný člověk jako předtím (byť může být pod vlivem nemoci více podrážděný, méně trpělivý apod.). V mnoha případech chtějí být nemocní „součástí světa zdravých“. Nechtějí být mimo dění a chtějí se bavit také o „normálních“ tématech a běžných starostech všedních dnů.

Zdroje

Máte zájem nebo potřebujete
naše osobní poradenství?

Zanechte nám svůj dotaz nebo prosbu o kontakt a my Vám nejpozději následující pracovní den odpovíme. Naše služby poskytujeme zdarma.